Kniha Česká démonologie pojednává o dvanácti známých i méně známých strašidlech obývajících české země. Která že to jsou?
Divoženka
Lesy kolem nás odpradávna obývají diví lidé. Vypadají skoro jako my, ale protože žijí v jeskyních nebo pod skalními převisy, jsou špinaví, zarostlí a mají snědou či nazelenalou pleť. O divých mužích toho víme méně, o divých ženách více. V každém případě je třeba mít se před nimi na pozoru, protože jsou nevypočitatelné. Jednou jsou zvědavé a přátelské a dokážou člověka i obdarovat. Jindy ho zas mohou pořádně vyděsit – a dokonce uštvat k smrti.
Hejkal
Hejkal dostal jméno podle pronikavého volání, kterým straší pocestné procházející skrz les. Někdy lidi zákeřně přepadá a skáče jim na záda nebo rovnou za krk, žene je lesem, kouše, škrábe, a když vyčerpáním padnou k zemi, rozsápe je na kusy. Jindy je to zlomyslný šprýmař, co umí měnit podobu a rád si s lidmi zahrává. Sám ale nesnese, když se mu někdo posmívá.
Polednice
Nejen půlnoc je hodinou duchů. Existuje i démon, který se zjevuje na křídlech větru v pravé poledne a zahání pracující lidi k povinné modlitbě a odpočinku. Nenechte se však mýlit – polednici vůbec nejde o bezpečnost a ochranu zdraví při práci. Vyžaduje jen slepou poslušnost a úctu k tradici. Kdo nedbá jejího varování, tomu je schopná useknout nohy či hlavu.
Šotek
Domácí duch, často zvaný skřítek, nářečně křístek, raráš, jarášek, kubíček či diblík. Stará se o dům, pečuje o hospodářství a blaho jeho obyvatel. Z dobrého sluhy se však může stát zlý pán a šotkův počáteční přínos pro hostitelskou rodinu se může snadno zvrhnout ve velké trable. Šotek se dokáže velmi vynalézavě mstít za opomenutí, urážky či ústrky – a zbavit se ho je téměř nemožné.
Hastrman
Hastrman neboli vodník patří k nejrozšířenějším strašidlům v našich zemích a pověstí o něm se zachovalo tolik, že by vydaly na samostatnou knihu. Přestože dnes bývá v populární kultuře často zobrazován jako dobrosrdečné, zábavné či dokonce přihlouplé strašidlo, nebylo tomu tak vždy. Naopak – vodník v podání našich předků je krutý, mstivý a nevypočitatelný netvor, který láká lidi do proudu řek a potoků nebo do hlubin tůní, jezer či rybníků, kde je pak nelítostně topí.
Můra
Můra – nebo také mora – není čistokrevné strašidlo. Je to totiž člověk. Zpravidla žena, méně častěji muž, kterému se pak říká morous. Duše nešťastníka, který je můrou, kolem půlnoci opouští své tělo, proměňuje se v různá zvířata nebo předměty a vydává se trýznit jiné lidi. Spícím obětem sedá na prsa, sesílá na ně divoké sny a dusí je – moří – ve spánku. Tělo můry nebo morouse zatím leží jako mrtvé a čeká, až se do něj duše opět vrátí.
Čert
Čertova skála, Čertovo jezero, Čertův most, Čertova pec, Čertovo posezení… Kdo z nás při cestách po Česku někdy nenarazil na přírodní památku nesoucí jméno našeho nejoblíbenějšího strašidla. Díky mikulášské tradici je čert navíc jediným démonem, kterým se malé děti pravidelně strašívají dodnes. Obdobně jako vodník v dnešní populární kultuře často vystupuje v roli dobrácké a mnohdy komické postavy. Pro naše nábožensky mnohem více založené předky však šlo o zosobnění zla, které se snaží člověka připravit o to nejcennější – o jeho duši.
Permon
Duch, přezdívaný horní, důlní, báňský nebo také rudný. Všemocný a obávaný vládce podzemních hlubin a strážce jejich bohatství. Nejčastěji se s ním setkávali havíři, kteří z nitra hor dobývali cenné kovy, drahé kamení, později i uhlí. Permoni často kutající havíře pokoušeli, ale dokázali i pomáhat. Odměňovali tvrdou práci a poctivost, trestali chamtivost a porušení slova. Kdo se permonovi vysmíval, zpravidla skončil zavalený v důlní štole nebo zasypaný na dně šachty.
Bílá paní
Duch ženy, zpravidla šlechtického původu, která buď za svého života provedla něco strašného, nebo jí bylo tak moc ublíženo, že ani po smrti nenašla klid a zjevuje se živým v podobě bílého přízraku. Bílé paní bývají ochránkyněmi svého rodu a objevují se na jeho hradech u příležitosti významných událostí, případně takové události předpovídají. Jiné svým zjevením připomínají vlastní nešťastný osud a straší poddané.
Bezhlavý rytíř
Duch muže, většinou – avšak nikoli výlučně – rytířského stavu, který za života nebo po smrti přišel o hlavu, což mu spolu s nevyřešenými záležitostmi ve světě živých brání odejít na onen svět. Ztráta hlavy je zpravidla důsledkem nějakého ohavného zločinu nebo hanebného skutku, kterého se rytíř dopustil, a proto je nucen po smrti bloudit jako přízrak mezi živými a dožadovat se vysvobození.
Fext
Obdobně jako můra i tajemný fext je člověk s nadpřirozenými schopnostmi. Nejčastěji šlo o vojáka, pytláka nebo myslivce, kterého se lidé báli, protože byl díky čárům nezranitelný. S touto vlastností se buď narodil, nebo jí nabyl v průběhu svého života – a vydržela mu zhusta i po smrti…
Divoký hon
Za temných nocí, kdy se krajinou prohání vichřice, láme stromy a cupuje doškové střechy na kusy, vyráží do lesa i divoký hon. Kavalkáda přízračných jezdců na koních se zběsile žene úvaly, roklemi i stráněmi, aby se vzápětí vznesla na oblohu křižovanou blesky, doprovázena smečkou loveckých psů, vlků, koček a další havěti. Běda však tomu, kdo se zrůdné štvanici připlete do cesty. Divocí lovci neznají slitování – loví všechno a všechny!